Why

11. května 2018 v 22:24 | Yonade |  ŠUPLÍK PLNÝ PŘEKVAPENÍ
Už nějakou dobu se chci vráti ke psaní povídek, ale pořád nějak postrádám potřebnou inspiraci na něco lepšího než nějaký chvilkový výlev. Začala jsem si teda pročítat své staré práce a rozhodla se, že je škoda, že mi leží na flashce a nikdo je nevidí. Tohle je moje, řekla bych, úplně první práce. Jednorázová blbost do soutěže na téma stockholmský syndrom. Moc jsem se do tématu netrefila. :D Celkově kvalita je hrozná, ale je to začátek mé cesty, tak se s vámi o to podělím. :) Když jsem to psala bylo mi tak 15, možná i míň. Podle toho to taky vypadá. :D :D Když už vás to nijak neobohatí, tak snad se aspoň zasmějete nad mým 15letým já. :D



Ležel jsem na zemi, před očima mi probíhala předchozí hodina. Snažil jsem se pohnout, ucítil jsem bodavou bolest."Proč? Proč mi to udělal?" Otevřel jsem pomalu oči a rozhlédl se po prázdné místnosti. Jak jsem si myslel. Nikdo. Chvíli jsem tam jen tak ležel a čekal, až mě přejde bolest. Posbíral jsem oblečení poházené ledabyle po místnosti, oblékl se a vyšel ven. Slunce už bylo vysoko na nebi. "Jak dlouho jsem tam proboha byl?" pomyslel jsem si.
Doma jsem si hned vlezl do sprchy, abych ze sebe smyl tu špínu. Zavřel jsem oči a viděl jsem jeho. Voda mi stékala po obličeji a já myslel na jediné: "Musím ho znovu vidět." Osušil jsem se a ručník pověsil na topení. Podíval jsem se do zamlženého zrcadla. "Proč? Proč on? Proč ho miluji, po tom co mi udělal." to byly 3 z několika otázek, co mi v tu chvíli vířily hlavou. "Ne, nepůjdu tam. Nebudu mu už dál dělat otroka." vzepřel jsem se sám sobě. "Miluji ho. Ale jak můžu milovat někoho takového?" najednou mě z hlubokého zamyšlení probral zvuk zvonícího telefonu. Obmotal jsem kolem sebe ručník a šel telefon zvednout:
"Haló?"
"Věděl jsem, že to zvedneš" ozvalo se z telefonu.
"Aa… to jsi ty. Co chceš?"
"Nemůžu ti jen tak zavolat? Dneska se mi to líbilo."
"Jdi někam, už o tebe nemám zájem! Už tě nechci vidět!"
"Nepřemáhej se. Já vím, že ty beze mě nemůžeš žít."
"… cvak" *položení telefonu*
"Zmetek! Položil to."
"Proč jsem tak naivní? Proč ho vůbec miluji? Ano, miluji. Pořád ho miluji." řekl jsem sám sobě. Oblekl jsem se, lehl si do postele a usnul.
Ze spánku mě probudilo zadrnčení budíku. Rozespale jsem ho zaklapl, a ležel dál. Asi po 5 minutách jsem konečně vstal. Nemohl jsem zůstat doma. Musel jsem jít do práce. I přes to, že ho znovu uvidím.
V práci jsem seděl za stolem a vyřizoval objednávky. Najednou jsem uslyšel zaklepání na dveře. Aniž bych zvednul hlavu od stolu, ledabyle jsem prohodil:
"Dále."
"Myslel jsem si, že přijdeš."
"Jdi pryč, Tome, nevidíš, že pracuju?!" ohradil jsem se.
"Přišel jsem se na tebe podívat. Dlouho jsem tě neviděl."
"Neříkej. Včera ráno naposledy… to ti připadá dlouho?"
"Jo, to jsi ale spal. Neříkám, že na tebe nebyl příjemný pohled ale… " nedořekl větu, sedl si na stůl a naklonil se ke mně jako by mě chtěl políbit.
"Jdi pryč, nemám čas se tady s tebou h… " umlčel mě polibkem. Odtáhl jsem se od něj, protože tohle jsem nechtěl.
"Co je, ty to nechceš?" řekl a podíval se na mě s mírným úšklebkem.
"Co myslíš… už mě nebaví být tvým otrokem! Končím s tebou!" řekl jsem a skoro brečel. "Proč ho proboha pořád miluji?" pomyslel jsem si.
"Ty to nedokážeš. Víš, že beze mě nemůžeš být. Přiznej si to už konečně."
"Lžeš! Klidně se bez tebe obejdu! Už tě nepotřebuju!"
"Myslíš? Dokaž to, dokaž, že mě už nemiluješ." A to byla poslední kapka. Nemohl jsem říct, že ho nemiluji, když to není pravda.
"Nemůžu!" zakřičel jsem ale přes valící se proud slz a vzlyky to znělo spíš jako zakňučení.
"Nemůžeš, protože to není pravda." řekl posměšně a pomalu se ke mně přibližoval. Přimáčkl mě ke zdi a já sykl bolestí, protože mě k ní tlačil poraněným ramenem.
"To se mi líbí. Chci ve tvých očích vidět bolest." prohodil se zlomyslným šklebem v obličeji. Ozvalo se hlasité zaklepání. Pustil mě a já si utřel slzy a sedl si za stůl.
"Dále" vešla sekretářka nesoucí další kopu objednávek. Zamumlal jsem něco v tom smyslu, že mám moc práce a poslal je oba pryč.
Konečně doma. Poslechl jsem si záznamník, jako bych čekal, že mi Tom zavolá a omluví se mi. Zavolal, ale omluva to nebyla. Chtěl, abych přišel k němu domů, abychom si to mohli vyříkat mezi čtyřma očima. Přišlo mi to jako dobrý nápad a ani jsem nemyslel na to, že by toho mohl zneužít.
"Crrrr" zvoní zvonek u Tomova bytu. Dveře se pootevřou na znamení, že můžu vejít." Co to má znamenat?" pomyslel jsem si, ale vešel jsem. Všude byla tma.
"Tome?? Kde jsi?"
"Tady Jacobe, tady."
"Nehraj si se mnou a ukaž se, přišel jsem si promluvit a ne si hrát na schovávanou!" řekl jsem polohlasem, abych slyšel i sebemenší šustnutí. Najednou se rozsvítilo a já uviděl Toma stát mezi dveřmi obývacího pokoje s klidným výrazem v obličeji, jakoby se nic nestalo. Obešel jsem ho a sedl si na pohovku.
"No tak spusť. Co jsi chtěl probrat?"
"Říkal jsi, že mě už nemiluješ. A já chci důkaz."
"Jak to myslíš?" zeptal jsem se zmateně a trochu s obavou co udělá.
"Jak to říkám." ušklíbl se a nahnul se ke mně přes stůl.
"Dokaž, že se mi dokážeš bránit." řekl a políbil mě. Zaskočilo mě to a v tu chvíli jsem se nemohl pohnout." Pořád ho miluji. A tohle se mi líbí, ale nemůžu ho nechat, aby mě ovládal." řekl jsem si rozhodně a vymanil se z jeho sevření.
"Vidíš? Nepodlehl jsem ti!" řekl jsem poněkud roztřeseným hlasem, ale bylo to sotva znát.
"Ale tohle je sotva začátek." prohlásil klidně bez jakékoliv známky překvapení. Vstal jsem, že už půjdu, ale on mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě.
"Ty si myslíš, že odejdeš jen tak?" řekl a přitiskl mě ke zdi takovou silou, až jsem zasyčel bolestí. Začal se dobývat jazykem do mých úst a já věděl, že už to dlouho nevydržím a podlomila se mi kolena a sesul jsem se k zemi. Přesně takhle to chtěl. Získal nade mnou veškerou moc. Byl jsem jako jeho hračka, se kterou může dělat cokoliv. Začal ze mě strhávat oblečení, ale u trenek se zastavil. Vytáhl nůž a řízl mě přes už tak zjizvené tělo. Zatnul jsem zuby a zavřel oči, aby si nemohl libovat v mé bolesti. Chtěl jsem utéct, ale něco mě tam drželo. I kdybych se o to pokusil, bylo by to marné. Radši jako pokaždé přečkám tu bolest s pocitem, že jsem mu byl užitečný.
"Otevři oči! Chci vidět tvou bolest!" Slízl proužek krve tekoucí z rány a začal laskat moje bradavky. Zalil mě pocit slasti smíšený z bolestí, ale já už na to byl zvyklý. Pak přešel k mému rozkroku. Stáhl mi trenky a svlékl i svoje oblečení. Prudce do mě vnikl. Vhrkly mi do očí slzy bolesti. Přirážel pořád prudčeji a fascinovaně sledoval, jak se pod ním svíjím. Ještě jednou mě řízl do ramene a sledoval, jak z rány vytéká krev. Když už měl dost, sehnul se ke mně a políbil mě. Na závěr mě kousnul do rtu, ale to už jsem nevnímal. Oblekl se a posměšně se na mě podíval.
"A prý že se mi dokážeš ubránit" přehodil přese mě mou bundu a zmizel ve tmě. "Proč ho proboha pořád miluji, když mi tohle dělá?" přemýšlel jsem pod ještě pořád trvající bolestí.
Ráno jsem přišel do práce jako by se nic nestalo. V práci se o mě veřejně vědělo, že jsem homosexuál a že mám poměr s Tomem a já se tím nějak extra netajil. Převlékal jsem si tričko a sekretářka mi donesla kafe.
"Měl byste to oznámit na policii, že vám tohle dělá." řekla, když viděla čerstvé řezné rány.
"To je v pořádku Lis. To nic není. Nedělej si s tím starosti." řekl jsem, abych ji uklidnil. Pořád jsem nechápal, jak můžu milovat někoho, kdo mi dělá tohle. Párkrát jsem přemýšlel, že bych to oznámil, ale pokaždé jsem tu myšlenku nakonec zavrhl. A navíc, pořád jsem ho miloval. I kdybych to oznámil, k čemu by to bylo. Je vysoce postavený člen v této firmě a má dobré právníky a ti by ho z toho určitě vysekali. A pak bych stejně prožíval bolest pořád dokola jako teď a možná by to bylo ještě horší. A já bych mu to stejně nemohl udělat. Až ho omrzím, najde si někoho jiného a já pak budu moct konečně žít beze strachu, že zažiju další bolest.
Večer jsem otevřel domovní dveře a připravoval se na další bolest, kterou jistě za pár okamžiků zažiju. Uklidňovalo mě jediné. Pocit že toho člověka miluju i když mi tohle dělá a právě proto jsem nemohl utéct a už se nikdy nevrátit jak jsem už nesčetněkrát pomýšlel. Zavřel jsem dveře a vykročil vstříc už dobře známému osudu. A ještě na poslední chvíli jsem do tmy zašeptal:
"Tome, miluji tě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama